Vstát a nezhroutit se!

20. března 2017 v 1:39 | Naivistka |  Přítomnost
Poslední dobou jde všechno z kopce.
20.Února mi začal po víc jak 2 měsících nový semestr a já byla celá nervozní z toho,
jak tento semestr začne, co se všechno změní a hlavně, jak všechno dopadne.




V posledním článku jsem se Vám svěřila se spolužákem, i když nejsme na Základce, abych o něm psala, jako o spolužákovi, ale prostě o V. Poprvé jsem dokázala alespoň trošku o něm něco napsat..
Měla jsem strach, že se už do školy nevrátí, cítila jsem, že je něco špatně.
A moje vnitřní pocity byly správné..
Po prvním týdnu, kdy se ani jednou neobjevil, mi bylo všechno jasné.
Ale pořád jsem musela myslet na to, proč mi vůbec nic neřekl, proč mi nenapsal, nebo proč mi to aspoň neřekl Hanys, náš společný kámoš, se kterým se V. bavil nejvíc a musel o tom vědět.
Pod minulým článkem zazněl komentář: i kdyby se tak rozhodl, je to jenom jeho rozhodnutí.
Já vím, že to je jeho rozhodnutí, ale já si nedokázala a pořád nedokážu představit, že ho už nikdy neuvidím.
Já ještě pořád nedokážu tak uplně vysvětlit to všechno okolo nás.
Celý rok jsme propsali spolu milion zpráv, řešili jsme spolu všechno, pomáhala jsem mu se vším, s čím jsem nejvíc mohla, on tu byl pro mě a pomohl mi, ve škole jsme byli společně i s ostatními, koukala jsem se mu zblízka do očí, jak v ten den vypadá, jakou má náladu, jak se svýma očima na mě kouká..
Vzniklo mezi náma pouto, kamarádské,ale něčím výjimečné.
Já nejsem ten tip holky, která by si věřila, že by se nějakému klukovi líbila a už vůbec ne mu, ale naše zprávy byly pro mě vždycky kouzelné a neobyčejné.

Když jsem viděla, že se na Univerzitě vůbec neukázal jsem to nevydržela a napsala mu:
,,Ahoj, že jsi nic neřekl.."
2 dny žádná reakce, nic..
,,V.? Stalo se něco?Dobře, možná nemáš náladu psát a bavit se se mnou, ale jestli jsem ti něco udělala? Mohl jsi napsat, že končíš a místo toho ignoruješ? Promin, ale musela jsem ti to napsat.."
,,To já mám teraz blbe obdobie, neber si to neako osobne.."
,,Promin, že jsem otravovala, to jsem nevěděla, že se něco stalo, to mě moc mrzí.
Kdybys potřeboval o čemkoliv mluvit a vymluvit se z toho, jsem tu pro tebe."
,,Som rád, že to chapeš..a dik,že sa možem na teba obrátiť."
,,Můžeš, kdykoliv.."

Při těchto slovech, jsem brečela, jako želva.
Byla jsem plná zoufalství, chtěla jsem něco udělat, být s ním, okamžitě.
Týden jsem čekala, jestli nenapíše třeba sám od sebe, nechtěla jsem ho zase otravovat, nechat mu volný čas bylo v tu chvíli správné.
Po týdnu jsem mu napsala:
,,Ahoj, tak je líp? Jak to zvládáš?"
,,Já to zvládám uplne v pohode."
,,Aha. Já se chtěla jenom zeptat, jak se máš, když jsi psal, že máš špatné období, ale když už ne, tak to ti přeju."

Nevím co se stalo,proč najednou takhle obrátil.
Chtěla jsem jenom tady být pro něj, komu může říct cokoliv, s kým se poradit.
Tím všechno skončilo.
Od toho večera, kdy jsem pořád dokola četla jeho poslední slova, jsem se cítila strašně prázdně.
Musela jsem si najít uplně první konverzaci, která začala jeho 1.zprávou 20.10.2016, kdy se mě poprvé zeptal, jestli bych neporadila s materiály do jednoho předmětu.
Do dnešního dne a navždy bude pro mě největší záhada a nezodpovězená otázka, proč napsal zrovna mně..
Já ho nikdy v životě předtím neviděla, ani ve škole jsme spolu nemluvili, byl to začátek 1.ročníku a jeho zprávu jsem prvně uplně ignorovala, přečetla si ji, odepsala mu a dál to neřešila, na jeho profil jsem se ani nepodívala..
Po 3 týdnech 17.listopadu mi napsal podruhé.. Zase ON.
To už mi ta fotka byla trošku povědomá a já si v tu chvíli všimla, že už mi jednou vlastně psal, ale pořád jsem nevěděla, kdo to je a hlavně odkud zná mě, odkud má muj profil, mé jméno a přijmení a proč ze všech lidí napsal mně.
Čtu si naši společnou historii milionkrát dokola, jeho slova se mi ryjí do paměti silněji a silněji.
Jeho ,,Som ti vďačný." ,,Čo by som bez teba robil."
Sakra, tak proč odešel a neřekl ani slovo, proč takhle nečekaně.
Já se nedokážu smířit s tím, že se už nikdy neuvidíme, že odjel na Slovensko domů a
už se nestane, že přijedu do KA a on vystoupí a půjde k Univerzitě zároveň se mnou, nebo ho potkám na chodbě a vidím, jak u stolečku sedí sám.
Teď kdykoliv jedu v autobuse, jdu po škole, jdu domů, myslím na něj a bodá mi z toho srdce.
Když je ve škole Hanys a já se na něj jenom na sekundu podívám, vidím vedle něj V.
Skoro pokaždé seděli vedle sebe a ted tam sedí jenom Hanys a já se nedokážu s Hanysem bavit, protože mu vyčítám, že mi nic neřekl, že to z nějakého důvodu přede mnou tajil a i když jsem ještě neměla odvahu se zeptat, zeptám se ho.

Všechny ty věci, co jsou od začátku roku ve mně, jako je ta nejhorší zkouška, která mě ničí, práce, kde jsem ted skoro sama, takže jsem tam každý víkend od rána do večera, potom V. Probdělé, probrečené večery na sebe nenechaly dlouho čekat, minulý týden jsem ráno vstala a v mé hlavě se konalo peklo.
Nejhorší bolest, jakou jsem zatím kdy zažila, já nikdy na žádné migrény netrpěla, ale teď jsem myslela, že mi vybouchne hlava a s každým bodnutím v hlavě se mi dělalo zle.
Nevolnosti, bolest, vyčerpanost, nebyla jsem schopná ničho jiného než si znovu lehnout a vypsat se z toho pořádně.
Moje kamarádka Peťa, která je se mnou pořád ve škole a vlastně uplně jediná ví dá se říct všechno, protože některé večery prožívala se mnou a viděla jak mi je a někdy jsou slova uplně zbytečná, ona všechno pochopila.
Peťa mi napsala to ráno důležitou zprávu: ,,Chceš se zhroutit, řešíš toho strašně moc, školu, do toho V., musíš zvolnit, musíš přestat řešit V. a spát."
Ano, slíbila jsem si, že když ráno vstávám, nebudu spát jenom 2 hodky abych se pak ze všeho zhroutila.
Ale proč teda to všechno nezmizí a nevrátí se vše, tak jak bylo.
Tu zkoušku jsem už mohla mít dávno za sebou, kdyby mi to ta určitá osoba, která si říká doktorka, nebo inženýrka profesorka dala. Ale ne, můj nejsnaživější výkon ji nepřesvědčil na A, ale pouze na B, což mi ve výsledné známce pořád udělala F, nebo-li neúspěšné..
A tím mi nedala na výběr, než si zažádat o mimořádný Děkanský termín.
Teda dala na výběr, odejít, jako to udělali někteří..
Ten mimořádný děkanský termín mám už ve Čtvrtek 23.3. v 10:00.
Nestačilo, že jsem to do sebe drtila celý leden a celý únor.
Posledních 14 jsem opět nečetla nic jinýho než tento nejmilovanější předmět, jaký existuje.
Předmět a poslední pokus, který rozhodne o všem.
Jestli budu dál pokračovat do 3.ročníku, nebo budu muset od znova vše opakovat.
Od 1.a 2.ročníku znovu. Again or End.
A on tu není.
On nevidí, jak trpím, jaký mám strach, jak se třesu, když někdo začne o té zkoušce mluvit, pokaždé, když se někdo jen zeptá, jak na tom jsem, chce se mi řvát, brečet, protože on to vzdal, místo toho, aby tu byl a bojoval se mnou.
Nechci tam ve čtvrtek jít, sednout si před tu komisi a čekat, jak poslední minuty rozhodnou.
Strašně mi chybí.
Chci ho vidět, podívat se mu do očí a vidět to, kvůli čemu vzniklo to pouto, které mě ted ničí.
City, které neměly vzniknout.

Praštila bych se vším, ale vím, že nemůžu, nechci zklamat ty, kteří ve mně věří, nechci zkamat sama sebe,
ale co když to totálně podělám a vyhodí mě ve čtvrtek, znovu.
Ale už bez šance.
Koukám na nebe k dědovi a modlím se, jestli je tam nahoře a kouká na nás, vidí, jak se trápím, jak mě to všechno bolí, ale nemůže mi pomoct, třeba si tím musím projít, ale prosím, jestli tam opravdu dědo jsi, stůj při mě.
Prosím tě o to z celého srdce, nenechávej mě v tom samotnou.

- Vaše a Tvoje Naivistka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 21. března 2017 v 7:29 | Reagovat

To s tím kamarádem mě moc mrzí :( Snad byste se ale spolu mohli někde sejít a pořádně si spolu promluvit...

2 vecne-zamilovana-naivistka vecne-zamilovana-naivistka | Web | 21. března 2017 v 23:37 | Reagovat

[1]: To já vůbec nevím, všechno proběhlo rychle, nečekaně, bez žádného ,,rozloučení" a ted vubec nevím jestli se vubec někdy ozve, mluvit o nějaké domluvě, že by se ukázal v KA momentálně nevěřím..

3 cincina cincina | Web | 23. března 2017 v 12:14 | Reagovat

Je zvláštní, že se po tom všem takhle k tobě zachoval. Ale než aby ses užírala a řešila nezodpovězené otázky... co takhle se ho na to zeptat? Chápu, že to je těžký... ale když jsem něco podobného řešila a pak se toho člověka zeptala, tak mě jeho reakce překvapila... a pořád jsme v kontaktu. Nikdy nevíš, jak to dopadne.

4 vecne-zamilovana-naivistka vecne-zamilovana-naivistka | Web | 23. března 2017 v 23:25 | Reagovat

[3]: Časem možná někdy bych se ho chtěla na to zeptat, ale nechci se ho ptátpřes zprávy, ale z očí do očí, kdyby byla ještě někdy ta příležitost.. Ale může se stát, že odpoví: Nevím, to si ani nepamatuju..Takova odpověď by byla drsná, po těch všech myšlenek..

5 S-hejvi S-hejvi | Web | 7. dubna 2017 v 11:11 | Reagovat

To mě moc mrzí, ale vždycky bude líp :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Vzhled vytvořila www.raina.blog.cz | Všechna práva vyhrazena.